Tkanička

04.09.2017 09:14

"JÁ DO ŠKOLY NECHCi!"

...protože zase spadnu!

"Kdo tě to v té škole furt mlátí, Tome?" Zeptala se mě maminka u večeře.

"Mami, už jsem ti říkal, že mě mlátí do břicha, ne na obličej!" Vztekal jsem se nad palačinkou.

Znovu se mi spustila krev z nosu. Z těch nekonečných pádů. Na schodech. I na rovině.

...neuměl jsem si totiž zavazovat tkaničky...

Všichni se mě náležitě smáli. Byl jsem za třídního hňupa. Až si ke mně jednou sedl táta a řekl mi: "Nebudu ti to už ukazovat. Nic se tím neučíš. Ty ukaž, jak se to dělá."

Ten večer jsem se naučil něco, na čem záviselo mé přežití ve škole i na ulici. To, co mi nešlo rok - i když jsem to viděl u druhých dělat 1000x!

A víte co? Není podstatné, co jsem se naučil během jednoho večera. Podstatné je to, co jsem se naučil za ten rok s rozvázanou tkaničkou.

---- Že i když člověk spadne a všichni se mu vysmějí, musí vstát a jít dál ----

Ať už děláte cokoliv, podnikáte nebo budujete svou kariéru v oboru - vzpomeňte si prosím na MOU TKANIČKU... Rozvázaná mi totiž posloužila mnohem více, než zavázaná...