Řetízek a anděl

05.10.2015 11:26

Jako malý kluk jsem dostal k narozeninám stříbrný řetízek se štírem. Všude jsem ho nosil a nesundal jsem ho ani před spaním. Roky míjely až nastaly ty osudové dny. Bylo mi 15 let a vrátil jsem se právě z tanečního soustředění ve Starém Hrozenkově. Co čert nechtěl, zapomněl jsem si do autobusu naložit kufr, což jsem zjistil až při příjezdu do Brna. Co teď? Jet zpátky nebo počkat na naše až se vrátí z dovolené? Zavolal jsem tam a s úlevou zjistil, že tam kufr ještě je, ale že si ho musím do druhého dne vyzvednout. Peněz jsem sice moc neměl, ale na benzín stačily. Navíc otec než zaparkuje v garáži, tak tankuje plnou, ušetřím... Na cestu jsem se hezky vyspal a nevím proč, sundal jsem si i řetízek se štírem. Vstával jsem téhož dne večer. Měl jsem pro to hned dva důvody. První, večer nejezdí moc aut, takže budu mít na cestě klid a druhý, byla to moje první cesta za volantem, takže jsem minimalizoval možný nebezpečí setkání s policajty. Bohužel jsem na řetízek zapomněl... Cesta tam mě trvala něco přes dvě hodiny. Po cestě jsem zjistil, že taťkovi nefungují brzdy! Tedy spíše fungují až na několikráté prošlápnutí. Vzpomněl jsem si na to, jak se o tom bavil jednou s máti. Říkal, že to budou špatný destičky nebo asi někde netěsní hadička brzdný kapaliny. Asi to dám na jaře do servisu, povídal. Jakmile padnou první mrazíky, otec zazimuje auto a nejezdí, má jen letní gumy... Škoda, že to neudělal hned. Takže jsem nějak dojel do Hrozenkova, vyklepanej jak rak. Naložil kufr a nechal auto chvilku odstát. Mezitím jsem se mrkl, zda někde něco neteče. Nasedl jsem a jel zpátky. Nespěchal jsem a jel raději ještě opatrněji, takže kolem třetí ráno jsem byl v Brně. Blížím se k domovu a začali mě zase zlobit brzdy. Předjel mě nějakej cvok, takovým způsobem, že mi málem urazil zrcátko. Dupl jsem na brzdy, nic, dupl jsem podruhé, zabraly, bohužel... Vracel jsem se ráno a to už bejvaj přízemní mrazíky. Zkrátka celou cestu nic a teď 200m před barákem náledí. Začal jsem se točit a bylo nebezpečí, že se dostanu do hodin. Přidal jsem plyn, aby jsem to vyrovnal, ale bohužel o několik setin později. Měl jsem to skoro srovnané a v tom se přede mnou objevila pouliční lampa, další zrada, říkal jsem si v duchu a strhl volant na druhou stranu. Pozdě. Obtočil jsem se kolem sloupu a rána. Chvíli bylo ticho, než jsem si uvědomil, co se stalo. Podíval jsem se na sedadlo spolujezdce. Lampa byla v půli sedadla a na něm seděla má přítelkyně. Měla jet se mnou, ale odmítla. Podíval jsem se znova a sedadlo bylo prázdné... Později jsem se dozvěděl, že nemohla v noci spát a usnula až k ránu po mý bouračce... byla můj anděl strážný, který nade mnou bděl... díky Šárko... Za celý můj špatný den mohl ten přívěsek, ale v podstatě já sám. Sugescí jsem si uložil do podvědomí ,že bez řetízku jsem ztracen a negativní energie, kterou jsem si takto nevědomky sám vytvořil, dokončila to, čeho jsem se nejvíce obával. Nechtěl jsem to tam psát hned... to s tím přívěskem jsem si uvědomil v době, kdy mi poprvé nefungovali brzdy...Víra je neuvěřitelná síla...Ten příběh jsem psal hlavně kvůli tomu konci...o víře vím svoje: Řekni a stane se. Požádej a dostaneš. Tohle málokterý věřící pochopí, pokud tu víru, jako takovou nepochopí... máti je silně věřící člověk (věří v Boha), ale když se ji zeptám, jak je její víra silná, klopí oči... Naši mě vedli ke křesťanství... tohle byla třešnička na dortu, který jsem si od pátý třídy budoval a jen utvrdila můj vlastní názor na víru...