Proč nám vztahy a rodiny nefungují tak jak mají?

14.10.2015 20:20

Taky se takto možná ptáte, či jste to zažili. Ale postavili jste si otázku PROČ a zamysleli jste se nad ní???

Možná je to tím, že se jeden bojíme obětovat tomu druhému celý svůj život, dát v šanc úplně všecko a děj se vůle boží...

Mmálo odpouštíme, pomáháme z nesnází i jinak, protože nás média neustále zahlcují zprávami o tom, co se nehezkého děje a náš mozek to pak obrátí proti nám, ve smyslu, že si prostě na zlo zvykne... že je normální...

Snažíme se jednat tak, aby to vždy bylo ku našemu prospěchu a ne ku prospěchu nás i okolí... o tom jsou vlastně všechny kurzy o asertivitě, i v práci se to po nás vyžaduje a tento model pak přenášíme do rodiny...

Už jsme se odličtili, stali se z nás naprogramovaní roboti, kteří nebojují proti tomu, co se jim nelíbí, ale jdou tak říkajíc s davem, bez většího přemýšlení, protože myšlení bolí a pak.. jít proti proudu a být na všechno sám není přeci žádný med... tak proč nejít s davem, ovcemi, co nemají svoji vlastní vůli a nemusí se rozhodovat... a opět tento model přenášíme do vztahů a rodiny... takže nedokážeme řešit jednoduché situace, protože v tom nejsme cvičení a netrénujeme... nehledě na to, že tím, že nic neděláme, tak zakrníváme...

Televize je modla... večír se pustí zprávy a řekne se neruš mě, chci vědět, co se děje ve světě, ale kdy je prostor na to, aby se člověk dozvěděl, co se děje v jeho vlastní rodině? Promluvil si s partnerem, udělal si hezký večer, jen tak při lahodné hudbě nebo i potichu rozmlouval a klidně i potmě...

Všichni máme toho za celý den dost, z práce do školky pro děcka, nakoupit, napsat úkoly, udělat večeři, shlídnout zprávy, jít na pivo, pokecat s kamarádkami po fb... kolem desáté do sprchy, sem tam knížka (povětšinou brak) a o půlnoci, či v jedenáct každý zvlášť do postele a v pět ráno nanovo...

 

Proč se tak moc odcizujeme vlastní rodině?

Protože je tam další starost a problémy, které nechceme řešit a neustále je odkládáme...

Naučili jsme se za život, že problémy za nás vyřeší někdo druhý, nejlépe náš protějšek, hlavně, že my nad tím nemusíme přemýšlet a máme od všeho klid.Co na tom, že se hádáme, šak co náš problém to není a jakmile hádka skončí tak si řekneme polib mi a tím to pro nás haslo.

Kde je hledání řešení? Rozmluva v klidu s partnerem nad tím co se nám líbí a nelíbí? Umíme vůbec partnera pochválit za něco co udělal (i maličkost)?

Každý člověk si přeje být oceněný a když bude oceněný, tak se pak i bude snažit, je to přeci tak jednoduché, tak proč jsme ztratili tuto schopnost?

Je to naší leností!!!

Vytěsněte média ze svého života a bude se vám žít o mnoho lépe. V práci se snažte vždy dívat na věci s odstupem, jak to vidí šéf, jak já, jak druzí a snažte se nalézt kompromis... ANO... KOMPROMIS... to je to, co už jsme zapomněli. Obětovat kus sebe ve prospěch druhého, něco zkousnout, ale ne proto, že musíme, ale proto, že chceme, jelikož máme toho druhého moc rádi. Nicméně i tu platí pravidlo nenechat si tzv. srát na hlavu (promiňte mi ten slovník, ale takto to vyzní nejlíp).

 

Tak co? Myslíte si, že je v tomto článečku kousek pravdy? Ano? Tak pro to něco udělejte a změňte to. Nebuďte těmi ovcemi, co nic neřeší a pak nejsou šťastné. Vždyť o čem je partnerství a rodina? O podpoře toho druhého, o pomoci v nouzi, o sdílení zkušeností...