Láska je jako zahrada

05.10.2015 13:19

Láska je jako zahrada plná květin, když ji nezalejete a nebudete se o ni pravidelně starat, tak květiny uvadnou... zahrada zpustne a všude bude plno plevele, který pohltí tyto krásné květiny... Potom je velmi obtížené dostat ji do původního stavu (do doby její krásných dnů), ale není to nemožné... proto to nevzdávejte...  i když se vám z počátku může zdát, že je vaše "práce" marná, tak marná není... a vaše námaha bude posléze opět odměněna...

Ani ten, kdo má toulavé boty nebude zklamán... pokud ovšem na té zahradě poteče "jeho potůček"... vše je to o domluvě, člověk nemůže chtít, aby vše bylo po jeho... vše je o kompromisu a o tom, jít si vstříc ve svých myšlenkách i názorech... pokud je ta zahrada velká a to bývá, pokud je ta zahrada lásky spojena se zahradou přátelství, tak se tam dá vyčlenit i kousek pro vlastní seberealizaci, ať už to bude zákoutí plné krásy pro rozjímání nebo temná jeskyně s netopýry pro chvíle hlubokého zamyšlení... vím, že vždy není vše úplně ideální a proto mluvím o pleveli... právě proto, že je v každém vztahu, bez výjimky, jen buď nestačil pořádně vyrazit na světlo, anebo je přikryly listy daleko krásnějších květin a nedali mu dostatek světla pro jeho růst... avšak pozor, jakmile zafouká vítr, listy se pohnou a sluneční paprsky na něj dopadnou (ucítí svoji šanci, dostane energii), tak může velmi rychle vyrazit směrem vzhůru, zaplevelit rázem celou zahradu, a právě v tak nečekaných situacích, že nás to až zaskočí... proto je třeba se o tuto zahradu starat stále a nahlížet i pod tyto listy krásných květin, které se tváří, že pod nimi nic neroste... tj. do duše člověka, co si skutečně myslí...

K čemu je hezká květina, která roste mimo tento svět? koho potěší? kdo ji bude obdivovat a mít ji rád? která včela na ni sedne, když bude tak moc vzdálená? bude žít jen sama pro sebe a její krása tak nebude doceněna, nebude jí vůbec k ničemu, nehledě na to, že až zanikne, tak vše, co v životě udělala bude nenávratně zapomenuto... Proto nebuďte jen takovou květinou, která roste mimo, ale tou, která je součástí té krásné zahrady lásky...

Kaktus na poušti (egoista, zrádce, lhář), je právě jak ta hezká květina , která roste mimo... jeho květ je krásný, ale málo kdo ho zahlédne, málo kdo k němu najde cestu, proto je stále sám a opuštěný... nehledě na jeho trny, kterými se chrání, aby k němu někdo náhodou nevztáhl ruku a tak mu neublížil... ale to není život hodný člověka, který je zde, aby tvořil a byl milován... Teplo domova je nedocenitelné, i ten katus (egoista) ho ocení, když ho vezmeme s sebou, ale i s jeho půdou... budeme-li se o něj dobře starat (necháme-li ho samostatně růst a občas mu kápneme tu životodárnou vodu lásky), tak nás pak jednou za rok odmění přenádherným květem a to je ten důvod, proč se o něj starat, když ho nalezneme a vytrvat ve svém snažení... I když stále píchá...