Kam kráčíš?

09.10.2016 05:36

každý máme svoji cestu a své karty a hrajeme s nimi jak dokážeme... i okolí na nás má vliv... myslím, že není tobě souzeno a také nikomu jinému, aby si posuzoval druhé... neznáš jejich situaci ani to, jak se k tomu dopracovali...

Nicméně každá cesta vede k cíli... tedy k Cestě, kterou se vydal JK... totiž když rozšíříme své vnímání, tak budeme jako on... sám přeci pravil: "to co mohu udělat já, to vy dokážete taky"... nebo "ne já, ale tvá víra tě uzdravila", když mluvil k malomocnému... z toho je zřejmé, že člověk má veškerý potenciál, který potřebuje ke konání zázraků, jeho duše však musí být čistá a odproštěna od všeho a všech... musí ti být lhostejní a zároveň ne... nejdřív je třeba očistit sebe sama od všeho škodlivého, jelikož to, co je v nás, to přitahujeme, takový je i svět kolem nás... jakmile dospějeme do stádia, že naše duše bude čistá, tak i svět kolem nás se vyčistí... nejde to však lusknutím prstu... je třeba na sobě dlouhé roky pracovat a i ve snech jednat čestně, protože tam se vždy zobrazuje to, jak bychom se zachoval v kritických situacích. Je to naše surové podvědomí, naše pudy, naše skutečná duše a její prohřešky. Proto si z každého snu máme vzíti ponaučení...

Dále pak nezáleží na složitosti, či délce modlitby, ale na její procítěnosti, ztda to, co říkáme, myslíme vážně, celou svou duší i tělem. Také vše co říkáme ovlivňuje naši auru i lidi kolem nás... Ze starého učení: ne to co jde do člověka mu škodí, ale to co jde z něj ven mu může uškodit... tedy slova, která mohou být dvousečná... To co říkáme utváří svět kolem nás, totéž se také jedná když nad něčím přemýšlíme ať už s dobou vůlí, či zlobou... svými myšlenkami přitahujeme lidi podobně smýšlející a také ty, jež nám jsou zkouškou naší vůle a víry...

Ani milionkrát odříkaný "zdrávas" se nevyrovná krátké procítěné modlitbě (vyslovené mantře v duši) o pár slovech, někde v koutku pokoje, či při čekání na tramvaj, či bus...

 

není důležité, kdy člověk dosáhne osvícení, zda v tomto životě nebo v příštím... důležité je, že se poučí z chyb, které udělal... může to být i na smrtelném loži, to není podstatné, důležité je to, že se zas posunul o kousek dál a nemusí to celé zopakovat znova. Peklo i ráj je zde na Zemi současně... tím jak žijeme, tak si vytváříme svět kolem sebe... není tedy důležité kolik má člověk majetku, ale jak je bohatý na duši. Již několikrát jsem se o tom přesvědčil, že i chudáci mají vznešené myšlenky a že je jim dána moudrost... není tedy důležité, jak k tomu přišli, ale že se tak stalo a postoupili zas o kousek výš na tom "božském žebříčku". Třeba se někdy štěstí obrátí a budou z nich zas normální lidé, kteří žijí v blahobytu... Nicméně po takových zkušenostech člověk nechce žít v blahobytu, ale jen s tím, s čím si vystačí na den, měsíc, rok... Jelikož majetek dosti svazuje a dělá starosti... Vzpomeň si na Diogenese, jež obýval sud, zcela odproštěn od světských věcí a jak mu bylo krásně... Člověk je totiž bohat tím, co má uvnitř a ne vně... to co je mimo jeho tělo, to mohou zloději ukrást, ale jak ukradneš moudrost?