Co je to definitivní pravda?

05.10.2015 11:14
Co je definitivní pravda?
aneb
existujeme, nebo je to jen iluze?


Existuje všechno a nic zároveň.
Vše je ovlivněno vším a ničím zároveň.
Vše se pohybuje a stojí zároveň.
Čas plyne a stojí zároveň.
...

Celé je to jen o poholedu, přiblížení, či oddálení a zda se budeme zajímat o jednu konkrétní věc, nebo budeme přemýšlet prostorově a vnímat vše zároveň. Vemli dobře je to vidět právě na defomaci hmoty s její rychlostí v STR. K běžnému užívání jsou takovéto výpočty zbytečně složité, proto se to zjednodušuje (zaokrouhluje, vypouští se konstanty atd.). Problém je ale v tom, že když takto vypustíme u každého vzorce nějakou konstantu, či si z něj uděláme "deltu", tak pak vevýsledku dojdeme k nesprávným výpočtům a to dosti rozdílným.

Máme hrníček, já ho vidím jako modrý, vy jako zelený...
Aby jsme se mohli domluvit, tak to nazvem červenou (budeme si navzájem lhát), ikdyž je ve skutečnosti žlutý, ale když se na něj podíváte z jiného úhlu (tam, kde je ve stínu), tak bude černý (budeme lhát sami sobě)...

Vše z toho (ta barva) je totiž pouze subjektivní pravda. Skutečná pravda je, že je to hrníček. TEČKA. Na tom se totiž shodneme všichni. To, jakou má barvu, už je ale nepodstatné, protože jde o subjektivní vnímání, což je vlastně jen "omáčka" okolo.
Pro doplnění: jeho barva odpovídá rozdílu vlnové délky mezi světlem na něj dopadajícím a očním receptorem jež tento odraz světla přijímá. Zádrhel je v tom, že je u každého člověka je oko drobet jiné, zvláště je to vidět na přechodu těchto barev, když se prolínají...

S pravdou je to tedy úplně stejné. Důležitá je její podstata a to, jak tu podstatu chápeme, nikoli to, jaká je, protože i lež může být pravdivá a naopak. Právě proto, že se soustředíme na jednu věc (jeden úhel pohledu), tak nám unikají další věci. Spousta významných lidí v historii se nám snažila tu pravdu popsat (od Plaóna přes Komenského, Shakespeara, Newtna, Mozarta až po Einsteina), každý dle svého umu, ale jak popíšete něco, se se popsat nedá, co je nutné prožít nejen fyzicky, ale i vnitřně (duševně)? Každý z nich popsal jen to, co uměl popsat jazykem mu nejbižším...

Je to stejné, jako když budeme zkoumat bod v prostoru...
Z dálky to vypadá jako jediný bod, při bližším ohledání zjistíme, že se jedná o kouli a při ještě bližším zvětšení dojdeme k tomu, že ta koule je opět složená z bodů a to přesně takových, jakých jsme viděli na začátku, a když to priblížíme ještě víc, tak zjistíme, že ty body jsou od sebe tak moc daleko, že na sebe vlastně ani působit nemůžou (jejich vzájemné působení je relativně nepodstatné), a když to ještě přiblížíme, tak tam vidíme opět tu samou kouli... Toto je jen náš subjektivní pohled, protože se soustředíme jen na jednu část a nikoli na celek jako takový. Takže co z toho je vlastně pravda? Je to koule, bod, několik bodů nebo několik koulí? A teď si vemte, že je to jen prach obyčejný čtyřrozměrný příklad (3D objekt + změna přiblížení). Co se stane, když přidáme další rozměr (např. barvu, teplotu, čas)? Bude to ještě složitější, ale náš svět má rozměrů daleko víc, takže vám to teď připadne, že je to jen chaos, ale při pečlivém pozorování z mnoha různých úhlů pochopíte, že je v tom řád a že to vůbec není chaos, ale dokonalý systém. Obojí je totiž pravda. Proto je třeba myslet prostorově v několika dimenzích zároveň, aby jste se dobrali správného výsledku... aneb slavné rčení: "Vím, že nic nevím..."

Jakmile dva lidi poznají tuto skutečnost (tu jedinou pravdu), tak ji každý z nich popíše jinak, matematik to popíše vzorcem, malíř abstraktním obrazem atd. vše z toho je pravda, ale jen z jiného úhlu. Je to to samé, jako s tou koulí/kruhem, o kterých jsem psal už dříve. Jinak co se té absolutní pravdy týče, tak pokud se chceme skutečně dopátrat toho, co se je pravda, tak musíme vzít do úvahy jen to, co mají všechny ty pohledy společné... zbytek je totiž většinou jen vymyšlen/přikrášlen, ale jádro zůstane vždy stejné...

To samé můžeme vidět u svědků autonehody, ve 100% případů se jejich výpovědi shodují v základu, ale jakmile už dojde na podrobnosti, tak se ty jejich výpovědi v 95% zásadně rozcházejí...

Takže je to stále o hledání pravdy, ale jen tehdy, když přemýšlíšme přímočaře, tzn. když jsme svázáni "neměnnými" pravidly. Jakmile budeme přemýšlet prostorově, tak už nás tato pravidla svazovat nebudou, protože budeme vědět, že jsou jen relativní a budeme tedy moci připustit i jiná pravidla a to i taková pravidla, která jsou přesně opačná. Tzn. že z jiného pohledu i zákon akce a reakce je tak směšně malý, že v podstatě neplatí a nemusíme o něm uvažovat... ale přitom přesto platí... takže pak klidně můžeme připustit i to, že náš vesmír může být jak jiskra, která vylétne z ohně a po chvíli zase zhasne... platí tam totiž stejná pravidla, ale jen v jiném měřítku, z našeho pohledu moc rychle, ale být uvnitř té jiskry a v tom samém poměru jiskra/vesmír, tak pak pro nás budou ty procesy uvnitř probíhat neskutečně dlouho... Jakmile toto pochopíme, tak už pak nebudeme muset hledat, protože pak budeme vědět, že vše, co se děje v tomto světě se stejným způsobem bude odehrávat jak v makro i mikrosvětě... a že život je zároveň smrtí a naopak, že budoucnost je danná a přitom neznámá, a že ji lze spočítat a přitom nelze...

Být=existovat
Slovo bytost je odvozené od bytí, od existence. Takže může říci, že cokoliv, co existuje ("je") v prostoru je bytost. Jenže je tu drobet problém v tom, jak to vlastně máme chápat. Kámen přeci také "je", existuje, je to tedy bytost? Z našeho pozemského pohledu ne, avšak když se zamyslíme nad vznikem toho kamene a tím, co z něj pak po miliónech let může vzniknout, tak ano. Jenže je tu opět jedno ale. Jak se z toho kamene ta bytost stane? Odpověď na naši otázku je jednoduchá: pohybem. Hmm... Jenže, když se něco hýbe, tak to ještě není bytost v našem slova smyslu. Takže jak na to? Pokude tedy tento kámen poletí vesmírem, tak v průběhu své cesty zaznamenává různá setkání s dalšími kameny (otlouká se). Můžeme tedy říci, že má paměť? Ano, v jistém slova smyslu (jsou na něm zaznamenány ty srážky). Pokud má tedy paměť, může myslet? hmm... Otázkou je, co je to vlastně myšlení. Je to reakce na věci předchozí i budoucí, může reagovat? Ano, když narazí do dalšího kamene, tak se jeho dráha změní, může k sobě přitáhnout jiný a "zbaštit" jeho hmotu a nebo jej může odpudit svojí rychlostí, gravitačním polem atd. Můžeme to považovat za projev inteligentní bytosti? Nejednáme stejně na podněty, jako ten kámen? Teď mi jistě namítnete, že kámen nic netvoří. Omyl, obohacuje se jinými přitaženými kameny a tedy tvoří (dotváří) sám sebe, zdokonaluje svoji velikost až dojde do stádia planety... Hmm... Může tedy být planeta bytostí? V jistém smyslu ano. Opět záleží na úhlu pohledu. Opět reaguje na podněty, ale už nejen na ty okolní, ale i na ty uvnitř sebe (na své jádro)... Takže můžeme říci, že přemýšlí? Opět otázaka: jak může planeta přemýšlet? Úplně stejně jako ten kámen. Pro svoji ochanu vytvoří kolem sebe vzdušný i gravitační obal, díky jejímu horkému jádru (energie nashromážděná při srážkách + chemické reakce) vznikne atmosféra, jež chrání její povrch. Poté zde může vzniknout za vhodných podmínek život. Jenže co je to život? Opět je ro reakce na podněty způsobené dřívější událostí... Takže o tomto celém můžeme říci, že je to něco jako karma? Ano, můžeme. Karma je přeci vyjádřena zákonem akce a reakce. A jelikož karmu může mít jen bytost, tak je vše, co známe i neznáme bytostí už jen tím, že existuje ("JE") v prostoru. Člověk přeci také přirozeně vznikl, reguje na podněty, má pamět. Teď mi jistě namítnete, že bytost je nějaká forma inteligence. Jenže co je to inteligence? Je to ochrana sebe sama před vnitřními i vnějšími vlivy prostředí, její součástí je paměť a tedy i následné reakce na podněty vyolané okolím i vnitřním uspořádáním...
 

Jsme tedy také bytostí, jako ten kámen výše uvedený...


     To, že se to dá jen velmi těžko pochopit je způsobeno tím, že nevnímáte celek a místo toho se soustředíte na jednu jedinou konkrétní věc, duši. Jenže co je to duše? Jak vznikla? Jaký má význam? Jak ji můžeme popsat? A může mít kámen, tak jako my, duši? Můžeme tedy říct, že exitujeme a přitom nejsme? Než si na tyto otázky odpovíte, tak se nad tím opravdu HLUBOCE zamyslete... je to jen takový malý příklad této naší reality/pravdy...