13. - Deník radosti

04.10.2015 20:31

V naší videotéce radosti by asi neměl chybět Vlasta Burian, počítající peníze ("Tady mám padesát a tady účet od krejčího - sto šedesát sedm. Sto šedesát sedm a kolik je padesát? A nic je padesát. Krejčí nedostane nic...").
Na jednom setkání, kde se probírala pohoda, měl jeden z mých kamarádů velmi dobrý postřeh: ke každému těžkému a problematickému úkolu si vázaně dával jiný úkol, lehký radostný, prakticky jistě splnitelný. A když nevyjde to riskantní, vyjde alespoň to druhé - a večer se máme z čeho radovat. Iontošťávy dobra najdou v myšlence na prožitou radost branku, skrz níž mohou proniknout do polokoulí. A o nic jiného v životě v podstatě nejde.

Veďte si deník radosti
Písemný, nebo alespoň v duchu. Každý den našeho života má své ruby, ale i své líce. Nikdo nám nemůže zakázat sebezničující myšlenky na ruby. Ale nikdo nám také nemůže zakázat sebeposilující myšlenky na líce. Ano - jimi se dostaneme do pohody, do skvělé formy, která nám umožní prakticky a věcně se vypořádat s ruby (jistě - ne do nekonečna, nýbrž v rámci reálně možného. Ale i to stojí za to!).

Umělec života
... naplno žije a chytá své dny,
jako když jsou to poslední,
počítá s tím, že žádný z nich ho více nepotká,
nespoléhá na příští den
bude mu více nakloněn,
protože vyhrát smí jen ten,
kdo denně hrál.

Takhle to beru od Karla Gotta. Je to parafráze, sem tam mi možná slůvko moje mysl pozměnila, ale smysl zůstává. Denně znamená pravidelně a opakovaně - tedy návykově v nejlepším smyslu tohoto slova.

Četli jste tu slavnou idylu, ten popis krásného zdařilého dne jistého Ivana? Ano, Složenicynův Jeden den Ivana Denisoviče je idyla, ne tragédie. Je z gulagu, to je pravda. Odehrává se při mínus třiceti stupních Celsia a níž. A za desítky dalších krajně nepříznivých vnějších okolností. Ale - nomohu si pomoci - je to idyla líčící jeden zdar za druhým. Od rána do večera. Sáhněte do knihovničky, mrkněte se znovu, jestli mi nevěříte. Ukořistit jedno kolečko salámu v sibiřském lágru je větší rozkkoš, než pro průměrného poslance raut na Pražském Hradě. Znáte přece psychickou teorii relativity (PTR).

Budou tam nedohledné vesmírné, či mořské pláně z filmů Karla Zemana, které všechny dokázal vykouzlit v nebohatých ateliérech plus na jedné menší loučce kosek za Zlínem. Budou tam Petr Čapek, Rudolf Hrušínský a Josef Somr, zpívající, že není nutno, aby bylo přímo veselo... (v pozadí těch tří zjevných postav stojí trio duchovních otců Werich, Uhlíř, Svěrák).
Já tam budu mít realisticky přesný a zároveň romantický krásný obraz kopřivnického Zdeňka Buriana. Jako vystřižený z předválečné Mayovky - ale místo zlosyna sedí s kytarou u táboráku vousatý manžel Olgy Blechové. Pod obrazem je Mistrův text o tom, že obraz věnuje Waldovi, protože Walda zpívá, jak chlap zpívat má. Budou tam ještě stovky obrazů a slov - moje velká omluva těm, které jsem nejmenoval. Nejsou o nic menší. Není malých rolí - velký herec udělá i z malé role velkou: Slunce i v tvé duši, Jakno Zákopčaníku.

 

Tak - tohle mě napadlo na téma antistres a smysl života na prahu tohoto tisíciletí. Chtěl bych k těmto myšlenkám přidat ještě antistresový text (trochu upravený), který mě napadal asi o několik let dříve. Je součástí knížky Blíže k harmonii. Tato knížka, jak by řekli bratři Slováci, sa míňa - a tento text (myslím celý) by měl být tak trochu jejím nástupcem. Pro všechny ty, kteří se upřímně zlobí, že už neseženou Blíže k harmonii, přikládám tedy řádky následující...

Jak zvládat stres
Stres je vlastně to, co v nás za normálních okolností vyvolává náročná životní situace. Je to zátěž našeho organismu. Do jisté míry zátěž nezbytná, by životně nutná. Do další, poněkud větší míry, zátěž jistě prospěšná. Organismus otužuje a posiluje. Slovem stres jsme však zvyklí nazývat takouvou situaci a zátěž, která tělu škodí (distres), než prospívá (eustres).
Často se říká, že stres je tak velký, jak velký je rozpor mezi aspiracemi jedince (tedy cíli, přáními, tím, co by člověk rád) a jeho dispozicemi (co může, čeho je schopen, k čemu má schopnosti). Fyzických stresů ubylo, psychických přibylo. Psychický stres snižuje kvalitu a výsledky duševní práce. Nevede k naplňování aspirací, ale k vzdalování se od nich. Stres sám sebe živí a posiluje. Kybernetici by řekli, že jde o pozitivní zpětnou vazbu, přičemž regulovaná veličina má zápornou hodnotu. Stres nikdy nezlikvidujeme. Podstatně snížit jej však můžeme. Je to v naší moci. Nemělo by cenu začít pracovat na vylepšování sebe sama ve stavu většího stresu, než je nezbytně nutné. Naše já je pěkný prevít a často to s ním půjde ztuha.