Ovýkladu snů 1.

O rozdílu mezi snem a snovým viděním již bylo napsáno mnoho a sám jsem jej popsal už ve svých jiných článcích. Aby se vám nezdál tento výklad neuspořádaný a jako by neměl počátek, zdá se mi vhodné začít i nyní u tohoto rozdílu: snové vidění se od snu liší tím, že toto vidění naznačuje věci budoucí, kdežto sen věci přítomné. Jasněji se o tom můžete poučit takto: některé vjemy se přirozeným způsobem k duši znovu vracejí a přistupují k ní ve stejném původním pořadí, a tak vyvolávají snové prožitky. Tak je zcela přirozeně nutné, aby milující člověk měl sen, že je spolu s milovanými, aby člověk, který má strach, viděl ve snu to, čeho se bojí, a aby zase člověk hladový ve snu jedl, žíznivý pil, a ten, kdo se přejedl, aby snil, že se dáví nebo že se dusí. Již z toho lze usuzovat, že takovéto sny, v jejichž základech jsou bezprostřední prožitky, neobsahují předpovědi budoucích událostí, ale pouze vzpomínku na něco ve skutečnosti jsoucího.

Na základě toho můžeme usuzovat, že jedny prožitky jsou vlastní jen tělu, druhé jen duši a jiné že jsou společné jak tělu, tak i duši. Tak např. milovník vidí ve snu, že je ve společnosti svých oblíbenců, nebo nemocný sní, že se mu dostává ošetření a že rozmlouvá s lékaři - tyto případy jsou společné tělu i duši. Dávení a spaní, pití a jídlo je třeba považovat za tělu vlastní. A právě tak radovat se nebo mít zármutek jsou prožitky vlastní duši. Z toho je zřejmé, že to, co se týká těla vidí člověk ve snu buď v důsledku nedostatku, nebo přebytku těchto věcí, a že to, co se týká duše, spatří snící následkem strachu, nebo naděje.

Toto tedy bylo řečeno o snu. Jeho název (řecky enhypnion) je ovšem podstatný nikoli snad proto, že ho vidí všichni spící (hypnúntes) - vždyť i snové vidění je záležitostí spících - ,ale z toho důvodu, že sen probíhá, jen pokud trvá spánek, a že mizí, když doba spánku končí. Naproti tomu snové vidění, ačkoli je snem, působí tak, že vede k poznání předpovědi věcí budoucích a že během spánku přináší účinné návody k jednání. Tím duši přirozeně "vzrušuje"(oreinei), a proto bylo od samého počátku nazváno "oneiros". Také se snad možná nazývá od "to on eirein", tj. mluvit o existujícím.

Rozeznáváme dále snová vidění přímo viděná (theórématická) a snová vidění obrazně viděná (alegorická).

Přímo viděná vidění jsou ta, jejichž naplnění odpovídá tomu, co bylo viděno ve spánku: tak jakýsi plavec uviděl ve snu ztroskotat sou loď a právě to se mu stalo i v bdělém stavu, neboď když ho spánek opustil, celá loď se potopila a on sám se s několika málo druhy stěží stačil zachránit. Opět se komusi zdálo, že utrpěl zranění od muže, s nímž měl podle domluvy vyjít druhého dne na lov - a opravdu, jakmile se s ním sešel, byl jím poraněn na rameni právě tak, jak se mu to zdálo ve snu. A někdo měl zase sen, že přijal peníze od přítele a ráno do úschovy dostal skutečně 10000Kč a stal se jejich strážcem. Takových podobných případů je ještě mnoho.

Alegorická vidění jsou pak ta, která naznačují jedny události skrze jiné, přičemž duše naráží jako v hádance na něco, co je v těchto věcech společné.

Mám za to, že se podle svých sil musím co nedostatečněji vyslovit o příčinách, na jejichž podkladě se vidění odehrávají a též naplňují a o pravém významu názvu vidění. Nejprve tedy stanovím jakési obecně platné vymezení snového vidění: Snové vidění je pohyb nebo mnohoznačné ztvárnění duše, která má schopnost naznačovat buď dobré, a nebo zlé budoucí věci. Je-li tomu tak, duše všechno to, co se uskuteční po delší, či kratší době, naznačuje pomocí vylastních obrazů, nazývaných též základní prvky a domnívá se, že v příslušném mezidobí my, poučeni rozumovou úvahou nad snem, můžeme rozpoznat stav věcí budoucích.

Ve věcech, které se mají naplnit bez uplynutí jakékoli sebekratší doby, nám duše neurčuje nic a nikoho, kdo by nás k nim měl dovést, a domnívá se, že jejich předvídání nemá pro nás žádný význam: nic z toho totiž nepochopíme dříve, než to poznáme z vlastní zkušenosti. A tak duše přímo těmito věcmi ukazuje, co se stane, aniž muselo být důkazem toho, co naznačuje, něco mimo ni a jako by na každého z nás volala: "Zde hleď a poučen mnou, co nejvíce upři svůj zrak sem". Že tomu tak je na tom se shodnou všichni: vždyť nikdo neřekne, že se takové věci neuskutečňují hned, jak jsou zhlédnuty, a že by uplynula třeba jen maličká chvilka. Některé z nich se totiž přenášejí do reality dokonce už s nabýváním rozumového uvažování a ještě za působení vidění. Proto také tyto věci dostaly své označení (theórématické) zcela důvodně, jelikož se zároveň zjevují i naplňují

Z toho vyplývá, že sen, který nemá schopnost něco naznačovat, je ve vlastním smyslu slova přelud (fantazma), o němž už psali jiní. Na druhé straně pro snové vidění je typiský přímý pohled a věštnost. Zevrubnější výklad o tom jsem se rozhodl nechat stranou, protože se domnívám, že ten, komu není jasný pravý stav věcí, nebude moci sledovat ani podávání podrobností.

U alegorických snových vidění někteří dále vymezují pět druhů:
Osobními snovými viděními nazýváme taková z nich, v nichž se někdo sám o sobě domnívá, že něco dělá nebo něco podstupuje. Splní se to totiž jen tomu, kdo vidění měl, ať jde o věci dobré, či zlé.
Cizími jsou pak taková vidění, v nichž se nám zdá o někom jiném, jako o činném nebo trpném nositeli děje. Samotnému snícímu se takové vidění naplní jen tehdy, pokud onu osobu zná a je s ní v důvěrném styku.
Další jsou vidění společenská. Zde ukazuje už sám název, že je to něco, co ve snu probíhá ve společnosti někoho dobře známého.
Veřejnostní vidění se nazývají ta, která se vztahují na přístavy, náměstí, gymnásia a veřejné, nebo obecní budovy.
Kosmickými viděními se právem nazývají takové sny, jež předpovídají pohromy v kosmu, jako je zatmění slunce, měsíce a ostatních hvězd, nebo úplné zmizení země i moře a vůbec mimořádné katastrofy.

Zcela obecně však toto schématické rozdělení neplatí, neboť jsou známy případy, že ani osobní sny se nevyplnily přesně těm, kdo je uviděli, ale že se mnohé z nich vyplnily i vůči nejbližšímu okolí: kupříkladu se komusi zdálo, že zemřel. Stalo se však to, že zemřel jeho otec, který ovšem byl vůči snícímu druhé já, jelikož měl totéž tělo a tutéž duši. Anebo zase měl kdosi snové vidění, že mu hlava upadla pod gilotinou, ale vyplnilo se to tak, že i tomuto člověku zemřel otec, který byl pro něho příčinou světla světa právě tak, jako je jí hlava pro celé tělo. Také například být oslepen znamená záhubu nikoli pro snícího, ale pro jeho děti. A tak by bylo možno uvést mnoho dalších případů.

Leckdo, poučený zkušeností, může potvrdit, že naopak i cizí vidění se mohou splnit i těm, kdo je spatřili. Tak kdosi uviděl ve snu, jak je spalován jeho otec, ale vidění se naplnilo tak, že zemřel ten, kdo snil. Jeho otec byl v zármutku nad tím sžírán bolestí, jako by ho spaloval oheň. A opět někdo snil, že zemřela jeho milá. Zakrátko odešel ze světa on sám a byl tak odtržen od styku, který byl pro něj tím nejmilejším. Podobné je vidět ve spánku churavět matku nebo manželku, což obojí přináší mimořádně slabé zisky z různé činnosti. Ani v těchto případech netrpí výklad disharmonií. Vždyť všichni se shodnou, že činnost je podobna matce, protože poskytuje výživu. I ženě, protože ta je muži tím nejbližším. Rovněž vidět přátele přináší zármutek tehdy, jsou-li zarmouceni a radost, radují-li se. Na základě tohoto principu lze vyložit i vidění společenské, z nichž některá se mohou naplnit jako vidění osobní.

Uvedené rozdělení, vypracované starými pisateli, pro většinu případů platí. Výjimky, které jsem uvedl vždy na druhém místě, se sice vyskytují zřídka, ale přece jen a mohou způsobit zmatek i odborníkům na slovo vzaté.